Fenomén tzv. spolubydlení, tedy sdílení jednoho bytu, se v posledních letech či snad desítkách letech u mladé generace velmi rozšířil. Mnoho z nás léty mezi odchodem z původního bytu rodičů a nastěhováním se do „vlastního“, ať už sami nebo s partnerem, strávíme v bytě s našimi vsrtevníky, kamarády i známými. Důvodů je více, za všechny zmiňme proto snad ty dva nejdůležitější: sociální a ekonomický.
Sociální důvod je možno označit radost ze samotného sdílení bytu, z přítomnosti druhých. Toto sdílení může nabývat různé intenzity. Někdy se omezuje na vzájemné pozdravy a výměnu pár zdvořilostních frází u snídaně či večeře, což někomu plně dostačuje. Někdo dává místo tohoto „vedlebydlení“, jak tuto formu sdílení bytu nazývá, přednost skutečnému „spolubydlení“, tedy sdílení nejen prostoru, ale i času a aktivit. Může se jednat o společné večeře, společné projekce filmů či hraní deskových her.
Finanční důvod je snad zřejmý: sdílení bytu a tedy i nájmu je v drtivé většině případů levnější než bydlení ve vlastním bytě. Nižší je jednak samotný nájem, jednak služby. Zatímco samostatnou garsonku v Praze jen málokdy seženete pod 9 tisíc / měsíc (včetně energií), za dvojnásobnou částku (i méně) je možné sehnat byt se 3 samostatnými pokoji. S komfortem vlastního pokoje tak ušetříte na nájmu třetinu až polovinu ceny oproti bydlení v samostatném bytě a to – zvláště pokud ještě studujete – rozhodně není málo. Ve větších bytech je také často k dispozici větší společenská místnost (obývák či kuchyně), kterou v případě garsonky pochopitelně nemáte. Vlastní pokoj tak může zůstat vaším pokojem a do jisté míry intimní sférou, do které hosté nemají přístup. V případě návštěv ve vaši garsonce si pak hosty zvete do své intimní oblasti.
Bylo by jistě zajímavé zjistit, jak často si lidé, žijící ve sdílených větších bytech, zvou hosty k sobě domů a jak často se s nimi scházejí někdy „mimo“ a jak se tento poměr liší od těch, kteří bydlí sami.
Pro většinu z nás představuje spolubydlení stále spíše přechodovou fázi života, která obvykle pokrývá dobu vysokoškolského studia a pak končí odstěhováním se do bytu vlastního, který sdílíte maximálně se svým partnerem a později i dětmi, příp. psem. Ekonomický důvod se stává méně relevantním (nájemné za samostatný byt, příp. splátka hypotéky) už nepředstavuje takovou zátěž jako v době studia, doprovázeného občasnými brigádami nebo prací na zkrácený úvazek. Odpadá však i sociální důvod? Mizí ve věku mezi 25 a 30 let i dobrý pocit z přítomnosti ostatních?
V západní Evropě, odkud k nám tento fenomén dorazil, nebývá sdílení bytu omezeno na období vysokoškolských studií, resp. desetiletí zhruba mezi 20. a 30. rokem života tak často jako u nás. Mnozí z nás si možná říkají, že v době, kdy člověk má stálý příjem a stálého partnera a více oceňuje „vlastní klid“ už přece není žádný důvod sdílet byt s jinými lidmi. Pro někoho možná ne, pro jiné však možná ano.
Blog | Štěpán Mairovský