V souvislosti se snahou Skotska o setrvání v Evropské unii se nabízí otázka, zda by toho nebylo možné dosáhnout bez toho, aniž by Skotsko vystoupilo ze Spojeného království. Jakkoliv bizarní se tato úvaha může na první pohled zdát, není vůbec vyloučené, že i tento návrh se objeví.
Nejednalo by se přitom o první případ, kdy část některého státu se nachází v Evropské unie a část vně. Nejen některá zámořská území Spojeného království a Francie, ale například i geograficky evropský ostrov Man či dánské Grónsko, nejsou součástí Evropské unie. Zatímco ve výše uvedených případech šlo o situaci, kdy „mateřská země“ byla členským státem a některá z jejích území nikoliv, případ Skotska by byl opačný. Byl by to „revoluční“ krok v dějinách evropské integrace a tak trochu i mezinárodního práva, ale možná je právě Brexit příležitostí takový krok učinit. Už dnes má Skotsko zčásti odlišný právní systém, který je považován za kombinaci anglického common law a kontinentálního práva a skotský parlament je zčásti nadán zákonodárnou iniciativou pro území Skotska.
Setrvání Skotska v Evropské unii i po vystoupení Spojeného království by tuto právní autonomii nadále prohloubilo, zároveň by se však jednalo o pokračování už započaté tendence. Skotsko by zůstalo součástí Spojeného království, ale jeho vazby na Londýn by byly dále oslabeny, což je mimochodem přesně to, co si většina Skotů přála v době, kdy měli rozhodovat o osudu své země. David Cameron si tehdy prosadil vyloučení této možnosti z referenda a Skotové se tak museli rozhodnout mezi úplnou nezávislostí a zachováním statem quo. Dnes se „maximální možná autonomie“ Skotska z perspektivy Londýna jeví pravděpodobně jako „velmi dobré řešení“ a bude-li se ve Skotsku konat další referendum, možná to budou naopak oni, kdo bude zařazení této možnosti prosazovat. A právě s touto „maximální možnou autonomií“ by členství v Evropské unii mohlo být docela dobře slučitelné.
Blog | Štěpán Mairovský