Vzpomínáte si ještě na první přímou volbu prezidenta před třemi roky? Nebyl mezi vašimi známými někdo, kdo nejen ve druhém, ale už v prvním kole voleb nevolil svého nejoblíbenějšího kandidáta, ale někoho přijatelného, kdo měl šanci postoupit do kola druhého? Nebo se to týkalo přímo vás. Pokud si na těch pár lednových týdnů před třemi roky vzpomínáte, asi si vzpomente i na ono tolikrát omýlané “menší zlo”. Je třeba volit menší zlo, aby se zabránilo zlu většímu. A tak je to v životě často. Občas je potřeba zvolit ne pro nás ideální variantu, ale takovou, která má šanci být vybrána místo jiné, ještě horší. Možná nám přijde, že takové situaci jsou přirozenou a neoddělitelnou součástí našeho života a je potřeba je prostě přijmout.
V mnoha případech tomu tak skutečně je, nicméně existují i situace, ve kterých nucenou volbu menšího zla si v mnoha případech vytváříme my sami. Příkladem jsou právě prezidentské (a v zásadě i senátní) volby. V těch si nejprve v prvním kole vybereme ze všech kandidujícíh toho, kdo se nám nejvíce zamlouvá (a nebo toho, kdo je ještě přijatelný a má šanci postoupit do druhého kola) a ve druhém kole, není-li náhodou kandidát zvolen už v kole prvním, pak jednoho ze dvou nejúspěšnějších z kola prvního. Podobným způsobem si volíme i méně exponované představitele, například v různých spolcích, profesních či zájmových organizacích a někde i ve studentské samosprávě. K tomuto systému bývá tu a tam nabízena jako alternativa možnost, že by žádné druhé kolo nebylo a zvolen by byl prostě ten, kdo v prvním kole získá nejvíce hlasů, i kdyby to bylo třeba jen 20 %. Takovým způsobem jsou voleni například poslanci ve Velké Británii.
Kromě toho však existuje ještě jedna méně známá, nicméně podle mého názoru zajímavější alternativa, které se náhodou říká alternativní hlasování (ang. alternative vote) a používá se pro změnu v Austrálii. I v ní je vítězný kandidát zvolen už v prvním kole, ale jinak.
Volba probíhá tak, že dostanete lístek, na kterém jsou napsána jména všech kandidátů a u každého jména je volný čtvereček. Vaše volba pak spočívá v tom, že seřadíte kandidáty od nejoblíbenějšího po nejméně oblíbeného (resp. po toho, který je pro vás stále ještě přijatelný). Na první místo dáte toho, jehož zvolení si nejvíce přejete a nemusíte se obávat, že by váš hlas tzv. propadl. Pokud bude mít vámi preferovaný kandidát příliš málo hlasů na to, aby mohl být zvolen, váš hlas se automaticky přesune k druhému nejoblíbenějšímu kandidátovi a tímto způsobem se pokračuje tak dlouho, než některý kandidát získá většinu. O tyto přesuny hlasů se stará volební komise, event. příslušný program, vy už k urnám znovu chodit nemusíte. Nakonec by to bylo zbytečné, neboť označením preferencí jste učinili maximum toho, co je u voleb možné.
Sčítání poté probíhá tak, že se sečtou všechny nejvyšší preference pro všechny kandidáty a nemá-li žádný kandidát většinu, kandidát s nejmenším počtem preferencí je z volby vyřazen a jeho hlas se posune kandidátovi, který je druhý v pořadí. Váš hlas se nijak nedělí, stále zůstává jeden a vcelku, jen putuje tak dlouho, než je někdo zvolen.
Pro lepší představivost si to ukažme na příkladu a to nikoliv z politiky, ale z běžného života. Na silvestrovské akce se rozhodujete, zda koupíte basu plzeňských piv, basu místních piv, 4 láhve vína nebo 2 láhve pravé moravské slivovice. Pro zjednodušení předpokládejme, že kombinace nejsou možné. Vzhledem k tomu, že akce se koná na Moravě, tak 35% účastníků preferuje vína, 30% místní pivo, 25% slivovici a pouze 10 % plzeňské. Žádná varianta tedy nemá většinovou podporu, nejmenší podporu má jednoznačně basa plzeňského piva. Tato varianta je tedy vyřazena. Většina z těch, kteří chtěli plzeňské, preferuje jako druhou nejlepší variantu místní pivo slivovici (8%) a malá část z nich místní pivo (“přece nepůjdeme s procenty dolů”).
Basu místního piva má nyní podporu 32%, slivovice 33% a víno stále 35%. Místní pivo je tedy vyřazeno. 20% z těch, kteří nyní preferovali místní pivo, dalo vyšší preferenci slivovici než vínu a 12 % by raději víno než slivovici.
Výsledkem je, že se kupuje slivovice, kterou po posledním kroku upřednostnilo 53 % účatníků silvestrovské akce. Zajímavé je, že na začátku se jednalo o druhou nejméně oblíbenou variantu, nicméně později se ukázalo, že se jendá o konsensuálnější variantu než víno. Vyřazení milovníci piva většinově upřednostnili tvrdý alkohol před vínem. V klaciké dvoukolové volbě by se však ve druhém kroku rozhodovalo mezi místním pivem a vínem a slivovice by vůbec nebyla připuštěna.
Jak vidno, i když vás politika třeba vůbec nezajímá, i tak se může podobný způsob rozhodování stát součástí vašich životních voleb. Jak vyplývá z předchozího příkladu, uplatní se především tam, kde je vhodné nalézt co nejvíce konsensuální variantu, i když třeba jejích skalních příznivců je méně než u jiných variant. A ať už dáte nejvyšší preferenci komukoliv či čemukoliv, váš hlas se neztratí. V případě prezidentské volby tak může postupně proputovat až třeba mezi pěti kandidáty (pokud na nejvyšších preferencích máte ty nejméně úspěšné) než “zakotví”.
Kromě toho, že je tento systém už téměř 100 let využíván v australských parlamentních volbách, volí se jim třeba i irský prezident. A když se kouknete na jeho fotku, jistě mi dáte za pravdu, že je to sympaťák. ještě aby ne, když byl zvolen alternativním hlasováním 😉
Pozn. preference bývají řazeny od jedničky dále, nejvyšší preferencí je tedy v praxi obvykle číslo “1”.
(Publikováno v časopise Uši a vítr 1601)